Dnes to bude opět jeden ze série spontánních příspěvků. Je až vtipné, že píšu články buď hrozně dlouho anebo naopak naprosto spontánně. A jsem zase u toho svého paradoxu extrémisty.
Poslední dobou mi čím dál víc uniká ten zásadní pocit štěstí. Ten, který Vás večer zaplaví když obejmete milovanou osobu a ráno Vám dává důvod vstát z postele. Jako bych už byla příliš stará. Mám pocit, že už jsem všechno zažila, snad jen krom těch dětí, ale do těch se mi zase ještě nechce.
Vím, že se rouhám, ale neumím si pomoci. Protože se cítím jako stará babka, kterou už v tom životě nemůže nic překvapit. Pořád se snažím uchovat si ty pocity dětské radosti z každé blbiny, ale jde mi to čím dál hůř a hlavně ten pocit je čím dál slabší a povrchnější. Jako bych už dočerpávala všechnu radost, kterou jsem v sobě na tenhle život měla. Já vím, hrozná představa.
Říká se, že radovat se člověk může s celým světem, ale na smutek je vždycky sám. Nechci přilívat a šířit smutek prostorem. Na druhou stranu blog je život a ten není vždycky jen hepy. A kdybych psala jen sluníčkově, měla bych pocit, že prostě lžu. A tak nepřetrhávám autenticitu blogu a života i za cenu...kdo ví vlastně jakou. A prostě píšu...
Vlastně vůbec nevím, kde začít. Chci říct jen to, že poslední dobou nejsem schopná probudit v sobě pocity štěstí a jsem častěji smutná než veselá. Myslela jsem, že podzim snáším dobře, ale asi mi v tom všem příliš nepomáhá. Ale není to podzimem. Je to ve mě.
Původně jsem si myslela, že když dosáhnu toho, že budu moct pracovat konečně z domu, všechno bude skvělé a úžasné, budu mít na všechno víc času, budu si užívat toho našeho lesa (konečně!) a krásného prostředí ve kterém bydlím a budu svým pánem. Opak je ovšem pravdou. Dostal mě pocit odcizení a samoty. A všechny moje obavy, problémy a chmury zvětšil do strašidelných rozměrů.
Když jsme se přistěhovali, vznikla nám tady v lese totiž moc príma parta. Nebylo nás moc, věkem jsme si taky nebyli nejbližší, ale přesto jsme si báječně rozuměli a zažívali jsme spoustu srandy. Slavili jsme spolu Vánoce v červenci (prostě jen proto, že jsme zrovna dotáhli ideální "vánoční strom" z lesa), pořádali jsme spanilé jízdy ve starém kabrioletu po okolí, dělali neplánované ohýnkové dýchánky dlouho do noci a opékali všechno, co se jen v danou chvíli zrovna opéct dalo, ochutnávali jsme si přes plot navzájem ukuchtěné domácí likéry a vždycky se našel čas na rychlý večerní svařák v místním altánku. Zkrátka jsme žili v takové minikomunitě, která vytvářela spoustu nevšedních a hlavně spontánních momentů.
Až zpětně jsem zjistila, že tohle všechno každodenní a samozřejmé bylo právě to, co mi vzalo velký kus pocitu štěstí. Říká se, že největší vliv na naše štěstí mají přátelé, kteří bydlí do 10 minut od našeho bydliště. A to je fakt.
S tím jak se pomalu naši vrstevníci rozmnožují a párují, mají víc dospěláckých starostí a méně času a jak se rozpadla i naše lesní parta, spontánní večírky a setkání ustrnuly. Pořád se scházíme, ale je to hrozně organizované. A to mi vadí. Vlastně mě to někdy skoro až nebaví. Říkám si, kam až tohle dojde a kam až se dostaneme s přibývajícími roky, dětmi a starostmi.
A proto přátelé chci říct dnes jen jediné.
Neodmítejte, ba naopak vytvářejte spontánní akce a setkání a važte si svých nejbližších, kteří jsou Vám tak blízko, že se s nimi nemusíte domlouvat dva týdny na kafe. To je totiž to, co dělá život krásným a dokud to máte, nevíte, že je to právě ONO.
A za všech okolností si snažte uchovat alespoň střípek spontánnosti v té dnešní uspěchané a přeplánované době.
Protože to je ten opravdový život, to je ta skutečná energie, která když dojde, je to pěkně blbý.
Ono to nevyžehlené prádlo počká, stejně tak i ten prach na poličkách. Jen ten život nečeká.
PS: Kdybyste někdo plánovali stěhovat se do lesa, dejte vědět. Místa tu máme stále dost. (PS2: Stojíme jen o opravdové srdcaře!)
