neděle 26. března 2017

30

Včera mi bylo 30. 

Koukala jsem dnes ráno do zrcadla a snažila se v něm najít tu třicetiletou ženu. Ale nešlo mi to. Nejde o vrásky, které se mi zatím vyhýbají ani o zázračnou funkci mého telefonu, který dokáže vyfotit mou tvář hladší než ve skutečnosti je. Jde o to, že tam uvnitř je mi zkrátka mnohem míň...

Přiznávám, že od nového roku mám depku. Od ledna se trápím tím, co bych vzhledem ke svému věku měla. Měla, ale necítím. Tím, co mi předsouvají ostatní. Tím, že už mi bude těch dospěláckých třicet a že to fakt už přestává být sranda. Ale dnes ráno mám pocit, že ten tří měsíční tlak konečně opadl. 


Uvědomuju si, že každý z nás stárne různě rychle. A čím jsme pak starší, tím jsou ty rozdíly mezi námi větší. Až nakonec se náš věk stane opravdu jen bezvýznamným číslem sloužící pouze k základní orientaci... 

Tlak společnosti na to, co by člověk měl v jakém věku dělat je velký. A vím, že se bude vzhledem k mému věku vlastně už jen zvětšovat. Cítím všechny ty strachy ostatních lidí, které na mě přehazují a uvědomuju si, že z toho nejsem venku. Že budu muset nejspíš ještě nějakou dobu bojovat. S ostatními, ale hlavně sama se sebou. Ale dnes ráno jsem cítila vnitřní klid. Sebepřijetí...

A mám chuť říct všem rejpalům "No a co že je mi třicet, vypadám na dvacet tak mi polibte prdel" :)


Je to až směšné, jak se pořád něčeho obáváme a bojíme. Strach z budoucnosti nás někdy přímo paralyzuje, ale když samotná věc nastane, nikdy to není tak hrozné. Vlastně to často není hrozné vůbec. Jako ta moje třicítka. 

Jenomže často stačí pár blbých poznámek, krutá převaha omiminovaných kamarádek všude kolem a člověk hned začne pochybovat, obávat se a strachovat.


Nechci (zatím) děti. Ani svatbu, manžela neboj jakékoliv jiné závazky. Prostě si to aktuálně ani trochu neumím představit. Děti jsou boží. Miluju je. Baví mě je pozorovat stejně jako mě baví pozorovat štěňata, kůzlata, jehňata nebo koťata. Jsou bezprostřední, hravé, žijou v přítomnosti. Jsou napojené... Ale připadám si stále víc jako jedna z nich než někdo, kdo by se o ně měl starat. Jsem většinou ráda, že se dokážu postarat sama o sebe.

Až to jednou přijde, vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale nechci podléhat tomu strachu, že to moje "jednou" už může být pozdě. Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout. Pořád je na světě dost dětí, které je možné milovat. 

Vím, že třicet není vlastně ještě žádný věk. Že jsem ještě "mladá koza". Ale ten tlak, ten může přijít kdykoliv. 

A chci jen říct, že pokud je třeba někdo, kdo se té třicítky obával stejně jako já, že se vlastně zas tolik nestane. Že to není nakonec vůbec tak hrozný :)

11 komentářů:

  1. Jako bys bydlela v mé hlavě. Je mi 33 a moje okoli to vidí jasně. Ty jeste nemáš děti? Měla bys s tím něco dělat. Ty s tím nic neděláš? Bude pozdě, dělej něco. To si pak říkám, jestli ty děti vlastně chci kvůli sobě nebo kvůli tomu tlaku okolí. Citim se stale na 20, ale kvůli okolí mám pocit, že bych za chvíli měla jít do důchodu. A to jak​ bych měla žít vím přece nejlíp já sama. Takze Fuck off, starejte se všichni nejdřív o sebe a pak až o ostatní ;) Díky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za komentář. Možná bychom se měli my "nad třicet" spojit a založit nějakou odborovou skupinu ať těm tlakům můžeme lépe čelit:)Přijde mi, že je to stále hodně kontroverzní téma v současném světě. Já věřím, že mít děti brzy je super a člověk se tak vyhne zbytečným strachům ze stárnutí a neplodnosti. Ale když to tak necítí?? Mít děti pod tlakem a vlastně jen ze strachu je podle mě stejná hloupost jako je nemít vůbec. Věřím, že naše duše i těla jsou spojené a jde hlavně o to udržovat je harmonii. A pak to dítě prostě přijde v ten nejlepší čas kdy na to budeme duševně i tělesně připravené :) Bez ohledu na to "jak pozdě" nebo "jak brzy" se to jeví našemu okolí... Držím palce ;)

      Vymazat
  2. Měla jsem to úplně stejně před třicítkou. Po narozeninách to ze mě spadlo. Přesně jak píšete. Mám trošku strach, že před čtyřicítkou se to vrátí... Bojuju, snažím se být nad věcí, ale ne vždy se to daří.
    Pod Váš příspěvek bych se mohla podepsat. Tak ať Vás (nás) to nesemele ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsem se ptala mojí mamky tak mi říkala, že u třicítky to neměla vůbec. Ale u čtyřicítky jo. Teď u padesátky zase úplně v klidu :) Každý to má prostě jinak. Díky za komentář a držím palce ať se daří být nad věcí!

      Vymazat
  3. Tenhle článek mě hrozně chytnul a díky moc za něj! S třicítkou jsem to měla taky tak, měla jsem pocit, že končí mládí, že bych měla začít dělat něco jinak. A dokonce to opravdu udělala - postupně si víc a víc všechno dělám po svém. Třeba mnohem víc sportuji, což je něco, o čem třeba moje máma tvrdí, že jsem se zbláznila, že jsem sport vždycky nesnášela a že mi nešel. Jenže tenkrát to nebyl můj názor, ale názor okolí - nešel mi, podle těch školních osnov, to je fakt, ale nesnášela jsem ho právě proto, když je to teď po mém, baví mě to moc. A připadám si najednou mladší, než ve dvaceti.
    Teď je mi 34, s přítelem jsme spolu 17 let, ale neměli jsme potřebu se brát, natož si pořizovat děti. Na vztah nepotřebujeme papír a s dětmi to cítím(e) přesně takhle: "Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout." Přijímám to riziko a vidím i řadu výhod. A nebo to nepřijde nikdy a prostě zůstanu bezdětná dobrovolně - tak, jak to o sobě už možná 20 let tvrdím...
    Moje zkušenost říká, že lidem nejvíc vadí ta "svoboda", kterou my svobodné(í) a bezdětné(í) máme. A nazývají to sobectvím... Napřímo už si nikdo nedovolí mi nic říct, ale mezi řádky jasně čtu to "až budeš mít děti, to máš s cestováním konec", "až budeš mít děti, to máš s tímhle a tamtím konec". Mají pocit, že když to tak měli oni, musí to tak zákonitě mít všichni...
    (U)žijte si všichni ten život tak, jak se vám líbí teď a v tuhle chvíli a nechte ho plynout, spousta věcí přijde sama ve chvíli, kdy má, když je na ně člověk připravený...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Milko to je tak krásný komentář 😊 Napsala jsi to skvěle. Tak, že ani nevím co k tomu dodat. Ano, nechte ho plynout...to je přesně ono. Lidi si naplánují, že nejdřív svatbu, pak cestu tam a tam, nebo ještě rok či dva kariéry a pak že to dítě. Zkrátka vychytané plány, ale pak se diví když s tím nejsou vnitřně v souladu. Život se přece nedá plánovat! Díky moc:)

      Vymazat
  4. Jak ja ti rozumim! Zdravi tez cerstva tricitka :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím trojková královno :) A preju dodatečně taky vše nej. Dostala jsi krásné dárečky 😊

      Vymazat
  5. Třicet, jasně pamatuju si jak jsem si kdysi říkala třicet to začnu přemejšlet o dětech a to už určitě budu vědět co chci...když mi bylo třicet, tak jsem o dětech nepřemejšlela a jediný co jsem věděla bylo, že chci cestovat a zkusit jinou práci..mám pocit, že v Čechách je to pořád ještě tak daný, že třicet znamená dospělost..ted je mi třicet sedm, mám tříletýho kluka a pořád si připadám mladě, podle mýho je věk o tom jak se cejtíme..jo a mimochodem jsem se sebou a svým životem mnohem spokojenější než jsem byla když mi bylo dvacet..takže třicet je jenom číslo

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, jsem tvůj opak, ale chápu tě... Mě zas všichni říkají, že jsem ještě mladá a měla bych si užívat, ale já se tak necítím a necítím potřebu blbnout někde po mejdanech,střídat kluky a "být bezstarostná"... Každej prostě stárne jinak rychle, někdo je věčné dítě a někdo se "narodí dospělý". A je to super,když jsme s tím srovnaný a bolí, když se nás někdo snaží natlačit do své představy. Ale my se nedáme ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Tak krásné narozeniny! Mě teda ještě třicet není, až za tři roky, ale ten tlak cítím stejně. Já jsem se nějak v té pocitové dvacítce zakonzervovala a jsem schopná říct, že na poště jsem si popovídala s takovou hodnou paní a někdo se mě zeptá, a kolik té paní bylo a já řeknu - asi tak třicet. Haha, takže myslím, že jednou určitě taky dospěju, jen to bude možná za delší dobu, za delší cestu a až najdu sama sebe a pochopím všechno, co chci. A děti, svatba a zbytek? Přijde to, nepřijde to, uvidíme a zatím se budu těšit, že je život nevyzpytatelný a každý den tak máme šanci udělat zase nějakou novou šílenost:D Možná jediné, co si ale přeju - vypadat ve třiceti stejně dobře jako ty, tak super, že na to mám ještě ty tři roky!:D

    OdpovědětVymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥