 |
| Foto: Petr Pavelek |
Pamatuju si přesně ten den. Bylo to 10.7. a já šla domů z práce. Jako vždycky jsem si do metra nasadila sluchátka, kterými jsem si odfiltrovávala rušnou Prahu a poslouchala svůj "srdcovkový playlist". A najednou se stalo něco, co jsem vždycky chtěla umět a nikdy mi to nešlo. Koukám, že jdu a usmívám se na cizí lidi. S pocitem štěstí dojdu takhle až domů a je mi jedno, že mi můj úsměv cestou nikdo nevrátí. Pražáci tohle moc neumí. Když se tady na vás někdo na ulici směje, je to tak neobvyklé, že si myslíte, že dotyčný je buď blázen, směje se něčemu v mobilu a nebo se směje vám. A tak raději sklopíte oči, kouknete se jinam nebo ten úsměv jednoduše přejdete. Vlastně to chápu.
Přišla jsem ten den domů a vyfotila si svůj šťastný obličej, protože jsem si chtěla pamatovat ten pocit. Od té doby jsem takhle do práce i z práce chodila pravidelně. Hudba v uších, Praha a já se svým štěstím. Vždycky když jsem takhle šla, měla jsem pocit, že to na mě musí být hrozně vidět. Ale asi nebylo. Často jsem se držela, abych jen tak z ničeho nic nezačala tančit uprostřed chůze nebo neudělala mezi všemi těmi lidmi radostné pukrle. Vlastně by to bylo děsně super. Mým aktuálním životním cílem je zbláznit se natolik, abych to jednou dokázala a bylo mi přitom naprosto fuk, kdo se kouká a co si myslí. Upřímně, zatím to ještě neumím.
Ten den 10.7. se ve mě zkrátka něco zlomilo a já věděla, že teď už to bude dobrý. Že jsem venku ze všech těch svých sraček. Že už jsem "over". Konečně vděčná za to, kde jsem a jakým směrem jdu. Pochopila jsem, že jsem opět na cestě a že se posouvám. A že to vše je smyslem mého života. Cesta, růst, posun vpřed.
Věřím (protože to už ani jinak nejde), že všechny energie a myšlenky, které vysíláme se ukládají a pak se nám dřív či později vrací. A pokud vysíláte tolik štěstí, kolik jsem vysílala já, tak se to může vrátit hodně brzy. Takový je koneckonců zákon. Zákon přitažlivosti. A pak se začnou dít věci...
Když nepřestanete věřit.
Jsem zamilovaná do života (což je momentálně můj oblíbený hashtag na instagramu:) a nemíním s tím jen tak přestat. Nechce se mi teď příliš přispívat na blog ani sociální sítě, protože mi přijde škoda ukrajovat si skutečný čas ze svého života pro ten virtuální. Na druhou stranu mám chuť sdílet svoje myšlenky a pocity víc, než kdy předtím. Nakazit všechny lidi kolem a šířit co nejvíc tenhle "mor":) Jednoduché věci mě každý den naplnují takovou radostí, že mám pocit, že jsem se zbláznila. Koupím si Chai latté, jdu s ním po ulici a mám chuť skákat do nebe z toho, jak je dobrý. Nakupuju na trzích, procházím se, sedím v parku, dýchám a cítím neskonalou vděčnost za to všechno. Mám pocit, že jsem ho zkrátka našla. To štěstí v sobě.
Když jsem psala poslední článek s názvem "Smutek", ani za mák bych si nepomyslela, že ten další se bude jmenovat "Štěstí". Rozhodně jsem si nepředstavovala, že přijde tak brzy a že bude tak přesvědčivé a skutečné. Myslím, že je to právě proto. Čím větším smutkem projdeme, tím větší máme šanci poznat a začít prožívat opravdové štěstí. A to je hodně pozitivní zpráva :)
Samozřejmě, že mám pořád chvíle a dny, kdy jsem unavená a smutná. Především unavená, protože Praha dokáže člověka úplně vycucnout během pár chvil. Snažím se hodně odpočívat a čím dál víc si uvědomuju, jak moc potřebuju k životu samotu a klid. Když přijdou tyhle pocity, nechávám je vyznít, neodháním je a ony pak sami o to rychleji odejdou. Vlastně si teď užívám i smutek. Jsem jednoduše #zamilovanadozivota a je to ten nejbáječnější pocit na světě, který přeju všem lidem!
PS: Pokud chcete, přidejte si mě na Instagramu a pojďte společně šířit nákazu:) #zamilovanadozivota