Když se sny plní až příliš rychle, může se to zdát jako výhra. Ale ona ta nadměrná rychlost není dobrá ani u těch nejlepších věcí v životě. Když se sny plní až příliš rychle, může se vám stát, že to zkrátka tak úplně v klidu neustojíte.
A tak jsem se na chvíli vypnula. Ve virtuálním světe, ale i v tom skutečném.
Prožila jsem si takové "hustší období", které jsem si potřebovala sama v sobě zpracovat a dopřát čas své duši i tělu, které si s sebou táhlo únavu několika posledních měsíců, se trochu vzpamatovat.
Nevím, jestli můžu ve svých ani ne 31 letech mluvit o nějaké "duševní transformaci".Vlastně sama zatím nedokážu správně popsat to, co cítím. Zkrátka "jen" cítím změnu. Tam uvnitř.
JAKO BYCH SE DOSLOVA PROBUDILA DO ŽIVOTA A POPRVÉ ZA TY ROKY KOUKALA NA SVĚT OPRAVDU PLNĚ OTEVŘENÝMA OČIMA.
JAKO BYCH SE DOSLOVA PROBUDILA DO ŽIVOTA A POPRVÉ ZA TY ROKY KOUKALA NA SVĚT OPRAVDU PLNĚ OTEVŘENÝMA OČIMA.
Vím, že to zní trochu bláznivě. Ale ono to opravdu bláznivé je. Vnímat svět tak intenzivně a naplno, jako jsem ho nikdy nevnímala (snad možná někdy v dětství) a na druhou stranu se prodírat temnotami vlastní duše, to je občas stav čirého bláznovství:)
Začalo to tím...no to je blbost. Protože celé to vlastně začalo mým přistěhováním do Prahy. A to bych musela začít povídat celý příběh od začátku. No pane jo, co já tady za těch 10 měsíců stihla všechno provést!
Rozejít se s přítelem po 10 letech (což už je skoro jako rozvod), najít si práci v úplně jiném oboru, najít si (nechat si spadnout do klína) nového přítele, nechat se vyhodit z práce, odjet s novým přítelem po 2 týdnech známosti na společný roadtrip, nechat se vyhodit z bytu, přestěhovat se, odjet si do Španělska, na pár měsíců se sama v sobě ztratit (a málem ztratit i toho přítele), najít se, najít si (nebo si spíš nechat spadnout do klína) vysněné bydlení, nastěhovat se do něj s tím nejlepším klukem na světě, téměř se zhroutit, seknout s další prací a rozhodnout se odejít nadobro na volnou nohu...
To bylo zkrátka trochu moc věcí i na mě.
Už měsíc si proto ordinuju co největší klid a pohodu i když ty kačky se pořád vydělávat musí (tím spíš, když už musíte spoléhat jen sami na sebe) a ten rozjetý lektorský kurz jógy taky na nikoho nečeká...A tak se jede (po-ma-lu!) dál.
Ale jak jsem zjistila, ty nejlepší věci stejně padají člověku do klína samy (když se správně a hlavně sám na sebe naladí). Snažím se proto většinu času prostě jen ladit a co nejvíc Být. Skoro rok žiju tímhle stylem a nemíním to už dělat jinak. Kdybych mu chtěla dát nějaký cool pracovní název, pojmenuju ho třeba FLOW- LIFESTYLE :) Je plný překvapení, nemám v něm žádný plán (jen hromadu snů), věřím a nechávám to všechno tak trochu (dost) na tom Vesmíru. Protože on ví beztak nejlíp, a kolikrát i líp než my sami,co je pro nás nejlepší.
A NA VLASTNÍ KŮŽI SE POŘÁD ZNOVU PŘESVĚDČUJU, ŽE KDYŽ SE ČLOVĚK PŘESTANE POŘÁD TAK STRAŠNĚ BÁT A ZAČNE OPRAVDU ŽÍT BEZ POJISTEK PROTI RADOSTI NEBO STRACHU BEZ ULPÍVÁNÍ NA LIDECH, MÍSTECH, VĚCECH NEBO PENĚZÍCH, ZKRÁTKA BEZ LIMITŮ, KTERÉ JSOU STEJNĚ VŽDYCKY JEN V NAŠÍ HLAVĚ (a nebudu psát, že beze strachu, protože i já se často bojím!), PAK SE ZAČNOU DÍT POMALU "ZÁZRAKY". ZA TO UŽ DNESKA MŮŽU PŘÍSAHAT NA HOLÝ PUPEK. NO FAKT!
A i když jsem si za poslední rok sáhla několikrát (dvakrát) na své dno a pořád mám trochu strach z těch všech "výšek" i "nížek", které jsem cestou sem ochutnala, musím říct jediné.
Život je fakt bezva jízda!
A dno tou nejlepší odrazovou plochou. Tak ať už zrovna padáte nebo stoupáte, (u)žijte si to!