čtvrtek 29. března 2018

Moje cesta k uzdravení aneb jak se léčím bez léků


Už jsem zase na bitevním poli. Už zase bojuju bitvu ze všech nejnáročnější. Bitvu sama se sebou.

Psala jsem před časem, že bych ráda sdílela svojí cestu za uzdravením. Cestu bez klasických léků moderní západní medicíny. Tvořit cokoliv (i psát) je pro mě však stále větší námahou než jindy a tak poslouchám především svoje tělo a šetřím síly kde se dá. A snažím se spíš než na nemoc soustředit na zdraví. Přes všechnu snahu jsem se však opět ocitla na pár dní v posteli a tak to mám teď chuť trochu sepsat.


Co se stalo


Je to asi dva měsíce zpátky co jsem se ocitla na prahu totálního vyčerpání. Došlo to do stádia, kdy jsem několik dní v kuse nespala, bolela mě neuvěřitelně záda (u kterých je ta bolest v mém případě už asi chronická) a nemohla jsem vůbec nic. Nevím, jak vážné to se mnou tenkrát bylo. Ale cítila jsem, že stačí už jenom kousek a stane se ... něco. Fakt nevím, jestli jsem byla tehdy na pokraji něčeho opravdu vážného nebo bych se jenom zhroutila. Nikdy předtím jsem se do takové situace nedostala a tak dost dobře nevím, kde jsem se to vlastně ocitla.


Co vím je, že jsem byla "někde", tam ve svojí hlavě, kde jsem do té doby nikdy nebyla. Dobrá zpráva  však je, že i když jsem byla absolutně dole, cítila jsem, že jsem to jen a jen já, kdo rozhodne, jak to se mnou skončí. V tu chvíli jsem naplno uvěřila, že mám schopnost dostat se z jakékoliv své nemoci. 


Dostala jsem se z nejhoršího a postupně se začala zase učit poslouchat svoje tělo. Avšak od té doby se cítím - s přestávkami, stále oslabená. Dny, kdy jsem plná nekonečné energie, kterou bych mohla rozdávat, se střídají se dny, kdy nedokážu pomalu vylézt z postele. Nedávno jsem si myslela, že to nejhorší už mám definitivně za sebou a že teď bude už jenom líp. Jenomže před pár dny přišlo zjištění, že moje zdraví je stále křehčí, než si myslím. Stačila mi trochu větší odchylka z mého "léčebného režimu", ve kterém se vlastně pořád nacházím a jsem zpátky. Zpátky tam, kde mě bolí každý sval, nemůžu se pohnout a mým tělem bloudí temné stvůry a hledají poslední zbytky energie, ze které by se ještě mohly nasytit. Zpátky ve tmě.

A jak se tedy léčím?


Jelikož jsem ztratila víru v léky a klasické zdravotnictví, rozhodla jsem se být sama sobě pacientem i lékařem. Stále věřím, že i v našem zdravotním systému existuje spoustu dobrých doktorů. Bohužel to procento v mých očích není dost velké na to, abych měla odvahu nechat se jen tak léčit a nevědět, kterému z nich zrovna padnu "pod ruku". Odmítnout oficiální status pacienta není lehké. Nemůžu se zavřít do alibi nemoci, která  by měla své odborné pojmenování a díky které bych tak byla uznávaným marodem. Je to asi ta těžší cesta, ale pro mě jediná, která vede ke skutečnému uzdravení.

Mezi mé "léky" patří klid a spánek, pravidelný režim, teplo, vlhko, koření (především zázvor a kurkuma), bylinky, spoustu ovoce a zeleniny, ajurvédské čaje (pro mě hlavně tento), nahřívání,  masáže a automasáže teplým sezamovým olejem, procházky (a když je líp, pokoušela jsem se i o běh), jóga a voda. Spoustu vody! Ať už v těle nebo na něm.

Voda je jeden z  nejsilnějších léků, který mi z těla vyplavuje všechno špatné. 


Věřím v to, že nemoci (pokud to není zlomená noha) jsou vlastně nahromaděné negativní emoce. Ať už přijaté z okolního světa (jídlem, vodou, od ostatních lidí...) nebo naše vlastní, které jsme si sami v naší hlavě vytvořili. A všechny ty negativní emoce dokáže voda moc dobře odplavit. Cítím, že je jako vodič, na který se nalepí všechno zlé, co se v mém těle nachází. 

I když mám někdy pocit, že bych zrovna potřebovala celý oceán... 


Aktuálně mi ovšem musí stačit teplá sprcha a spousta, spousta nálevů a čajů z bylin, ovocných šťáv a když se poštěstí tak i vana, ideálně s himalájskou solí. Ta je vůbec skvělá na vytahování všeho "bordelu" z těla. A když se nedá dát do vany, pomůže i nahřátý obklad z teplé soli přiložený na těle (já nahřívám sůl v pánvi na plotně a pak ji sypu do staré velké ponožky:) A když je ještě líp, tak sauna, bazén nebo jakýkoliv jiný zdroj tepla a vlhka.

Je to trochu vtipné, když někomu řeknete, že jste nemocní a že se léčíte vodou:) Přesto mám aktuálně pocit, že i ta obyčejná voda dokáže daleko víc než ibuprofen. Nikdy neříkej nikdy a já chápu, že západní medicína není jen špatná a že už dokázala zachránit spousty životů. Ale já se rozhodla po mé poslední neblahé zkušenosti už léky zkrátka nebrat. Získala jsem k nim takový odpor, že aktuálně nevím, co by se muselo stát abych si nějaký vzala.

V těch nejhorších chvílích tak prostě jen zavírám oči, vypínám celý okolní svět a modlím se, aby to zase co nejdřív přešlo. Na tyhle nejtemnější chvíle totiž nemám lék. Ty je třeba zkrátka třeba jenom přežít...

Ze stavu, kdy jsem několik dní nemohla usnout mě nakonec zachránilo vlastně jen samotné přestěhování. Tom mě tehdy naprosto vyčerpanou dovezl do našeho nového domova. Zpátky do přírody, z mého bytu v Praze, kde jsem už prostě nedokázala usnout. A taky spousta třezalky, meduňky, přírodních tobolek Persen forte a Melatonin. A už nikdy, fakt nikdy bych znovu neudělala tu blbost a nevzala si prášky na spaní, o kterých si myslím, že mě v kombinaci se všemi těmi paraleny a brufeny, kterými jsem se tehdy naládovala abych mohla vůbec fungovat, stály největší kus mého zdraví a které mi stejně absolutně nezabraly.

Mezi ty  nejdůležitější "léky" řadím i správnou stravu. Což je trochu zapeklité označení, protože která strava je ta správná? Podle mě každá, při které naplno posloucháme svoje tělo. A tak ho poslouchám a když si o něco řekne, prostě mu to dám. Začala jsem zase jíst maso, které jsem za poslední rok téměř vypustila. A už dost dobře nedokážu nakoupit v supermarketu, protože mám pocit, že tam toho k jídlu prostě moc není. K tomuhle tématu bych se však rozepsala víc někdy jindy.

A poslední "lék", který mám je - Nikdy, ale fakt nikdy se nevzdávat. A věřit, že ta síla a moc se uzdravit tam uvnitř prostě JE, jen je bohužel momentálně třeba počkat, dokud se opět neprobudí.


Západ versus východ 


I po překonání toho nejhoršího však přišly chvíle, kdy jsem stále měla pocit, že potřebuju něčí pomoc a tak jsem se poohlížela po alternativách. Zkusila jsem čínskou celostní medicínu, se kterou svým způsobem souzním, ale  přístup (spíš oné konkrétní kliniky než přímo čínské medicíny, kterou bych tímto nerada zavrhovala) mi nepřišel až tak "celostní" a odborný.

A tak jsem se opět rozhodla, že se budu léčit sama. Začala jsem se nořit do ajurvédu, která mi byla vždycky blízká. Chvíli jsem přemýšlela že touhle cestou půjdu pod dohledem zkušenějšího ajurvédského lékaře, ale zase jsem tak dlouho přemýšlela, komu se svěřit, až se mi udělalo líp a já si řekla, že to přece jenom zvládnu sama.

Když jsem však pár dní zpátky vypadla ze svého režimu a proležela v blbých stavech několik dní, začala jsem zase hledat pomoc. Řekla jsem si, že se chci už vážně uzdravit, že tenhle stav mě nebaví a že asi potřebuju někoho, kdo na mě bude dohlížet. Chci někoho, kdo mě usměrní v mých nadšených stavech, které mám vždycky když je mi chvíli líp a pomůže mi nastolit harmonii na těle i na duši. Někoho, kdo mi pomůže vyrovnat mé návaly energie s návaly absolutního vyčerpání. Někoho, kdo neléčí, ale uzdravuje a nebude mi cpát zbytečné léky. A takového člověka znám jen jednoho.


Uzdravit se srdcem


Stejně si nakonec myslím, že jediná opravdova cesta k uzdravení je ta, ve kterou my sami věříme. Takže ať už nesnesete léky stejně jako já nebo je pro vás naopak ta racionálně založená západní medicína jedinou rozumnou volbou, důležité je vždy zvolit to, co je nám samotným blízké, s čím souzníme. I já si už konečně uvědomila, že nemá cenu lidem vnucovat to, že léky jsou svinstvo a že nemoc je jenom v jejich hlavě. Že si na všechno, všecičko v těch našich životech zkrátka musíme přijít sami.

Přeju sobě i všem marodům tohoto světa jediné. Abychom jednou provždy našli tam uvnitř sebe tu kouzelnou formulku a cestu, jak se dostat ze všech našich těžkostí. Abychom si pak už mohli po většinu svého života pomoct pokud možno sami. A abychom tu svou nemoc (ať už těla nebo duše) opět dokázali proměnit zpátky na MOC. A především, abychom sami sebe nikdy příliš nelitovali a uvědomili si, že pokud cítíme, znamená to, že ještě skutečně žijem.

Křehkost křišťálu není jeho slabostí, ale krásou.


S láskou k nemoci i k uzdravení, R. ♥

6 komentářů:

  1. Taky se snažím (a věřím), že naše tělo se umí uzdravit. Že spousta bolestí je jen břímě co neseme a kolik si toho naložíme, špatné pocity, špatní lidé blízko nás.
    Sedl na mě zánět dutin, kašel. Jen jsem věřila svému tělu a dávala mu to, o co si zrovna řeklo. Takže odpočinek, spánek, čaj s medem a tymiánová mast od justu. Po týdnu jak to přišlo, tak to odešlo. Najela jsem na zelený ječmen a po hodně dlouhé době nemívám záchvaty zimy, kdy chodím nabalená a tu zimu cítím hlavně uvnitř sebe.
    Na bolesti zad, kloubů a menstruační bolesti mám už jen Thermolku od Cannaderm, to je fakt zázrak mastička.
    Takže jo, je potřeba tiše naslouchat svému tělu, ono si umí říct. Ať je brzo lépe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, děkuju za koment. Jsem ráda, že s tím souzníš, protože jsem se obávala, jestli to není moc kontroverzní téma:) Za tip na Thermolku děkuju, zrovna jsem myslela na to, že bych se podívala po nějaké přírodní prohřívací masti. Mě je taky zima kudy chodím, takže chápu! Hele ale ten ječmen, nevím jestli na něj ještě není brzy a je zrovna teď pro tebe ideální, protože zelený ječmen ochlazuje organismus. Sama jsem ho kvůli tomu přes zimu přestala brát. Moc děkuju a zdraví a moc nad nemocemi i tobě ;)

      Vymazat
  2. Mrkněte na http://www.blog.inforlife.cz
    Ada

    OdpovědětVymazat
  3. Radko, skvělý článek. Připomíná mi to mě samotnou v poslední době a nemyslím si, že je to náhoda... Vždy jsem měla silné, až na drobnosti vždy fungující tělo bez nějakých alergií nebo stavů slabosti. Ty jsem skoro neznala. Letos v únoru mi začaly šílený ekzémy, který už jsem naštěstí zažehnala, ale dovedla mě skoro k šílenství ta bezmoc, kdy jsem stále věřila, že to zvládnu sama silou vědomí, myšlenek, všelijak jsem zkoušela rozluštit příčinu jak psychosomaticky, tak na fyzické rovině (např. zda to není alergie na jídlo, prací prášek apod.) a ono se to stále nelepšilo. Po prožití široké škály emocí jsem to nakonec vzdala a řekla jsem - "Životě, tak nejspíš jsem na tebe krátká, tak tady mě máš i s ekzémem, dělej si se mnou, co uznáš za vhodné, já už na to tu sílu nemám". Prostě jsem totálně pustila jakékoli lpění na výsledku, mázla si kortikoidy, souběžně mě napadlo, že by s tím mohlo souviset i syntetické oblečení, tak jsem začala oblékat bavlnu, no a do týdne byl klid. Teď už jen pár jizviček. Jak moc zaúčinkovalo "propuštění", kortikoidy a bavlna, vskutku nevím, ale hlavní je, že je to za mnou a nemusím si čtyřikrát denně měnit náplasti na otevřených ranách na rukou... Další věc jsou právě ty slabosti, které mi začaly někdy koncem února - jak fyzické, tak duševní. Někdy chodím 15 km denně jako nic, ve "dnu slabosti" ujdu sotva kilometr, a připadá mi, že se pode mnou Země houpe a jsem trochu mimo, jako kdyby mi bylo tělo překážkou. Nemám chuť prakticky do žádné činnosti, než čistě jenom BÝT, nejlépe je mi ve snu nebo v meditaci, pohroužená do sebe, nebo při spánku. Pak přijde období činorodosti, kdy mám zase energie na rozdávání a naopak nevím, co dělat dřív, abych ty všechny skvělé věci stihla, smysl vidím ve všem, i v mytí nádobí... Slabosti mě sice úplně nevyřadí z provozu, stále chodím do práce, ale jsem méně soustředěná a méně motivovaná. Teď před sobotním úplnkěm to bylo hodně znát (do soboty jsem nevěděla, že je úplněk, takže jeho vliv nemohl být placebo) a od neděle se zase cítím dobře. Co se tak dívám kolem sebe, v poslední týdny jsou náročné pro mnoho citlivých lidí, dějí se zvláštní věci a možná je to pro nás velké sousto. Jak píšeš, že máš pocit, že už jsi SKORO tam, že už máš skoro řešení, ale ještě chybí malý kousek... tak přesně v těchto mezích mysli jsem se pohybovala taky... i při ekzému, únavách, emoční houpačce...vždy jsem měla na paměti, že to nějaký smysl má, že už jsem blízko, že je to připravené pro mě na míru, ale zatím nemohu vědět víc a nejlepší bude, když to prostě nechám plavat a budu konečně poslouchat hlavně sebe a své tělo. A co přijde, prostě to nějak nechám projít... Radko, moc Ti držím palce a věřím, že to zvládneš, ať už je to cokoli. Jsi úžasná bytost a ať už se v léčení rozhodneš dál postupovat jakkoli - nebo třeba i nijak - věřím, že to bude naprosto v pořádku. Cesta k růžím je trnitá.... :-)
    Elza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Elzo, moc ti děkuju za tvůj komentář a omlouvám se, že jsem se k němu dostala až teď. To s tím tvým ekzémem mě zaujalo, protože můj Tom má momentálně stejný problém. Chvíli je to lepší, chvíli horší. Maže se různými krémy, ale jen přírodními a taky hledá příčinu na psychosomatické úrovni. Momentálně se zdá, že už na to možná přišel, ruce jsou lepší, tak uvidíme. On odmítá jít s tím k doktorovi,ví, že si musí pomoct sám. Holt jsme si zvolili tu těžší, ale věřím, že správnou cestu :) Co se týče mě, myslela jsem si, že příčiny mých zdravotních problémů jsou v minulosti - ve všech těch změnách, které jsem si prožila a s tím spojené nakumulované únavě. Ale teď mám pocit, že je to možná něco, co si neustále vytvářím sama svým myšlením. Myslela jsem, že jsem svoje myšlení už natolik změnila, že to není možné. Ale teď zjišťuju, že cesta je ještě dlouhá. Určitě je fajn vyhledat nějakého odborníka když se v tom člověk sám už nějakou dobu plácá, myslím tím ale někoho, kdo pomůže hledat příčinu a pomůže mu získat určitý náhled na svůj život než někoho, kdo jenom lípne prášek, mastičku nebo nedej bože hned pošle na operační sál. Držím palce i tobě...Žít v komfortní zóně, v pohodlí a stagnaci není o nic lepší a věřím, že když opravdu JDEME, tak holt musíme překonávat i těžkosti, které nás vlastně nejvíc posunou. A že se to všechno nakonec zkrátka vyplatí :)

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥